Autor: Jiří Štěpánek
Obrázek: Grid na 26
Na úvod něco o mém závodění s Vosou. Od roku 1975 do 2021 jsem se v roli závodníka každý rok zúčastnit alespoň jedné soutěže buď republikové, nebo mezinárodní úrovně, včetně několika MS a ME. Výjimkou byl rok 1981 kdy se tehdejší vedení Československého Aeroklubu muselo podvolit politickému rozhodnutí „z vrchu“. Bojkot (z důvodu účasti plachtařů z JAR) MS ve Francii a zákaz odjezdu, nás zastihl den před naším plánovaným odjezdem. Důvodem byla účast pilotů JAR. Kdo nezažil, dnes těžko uvěří… Na VSO-10 (pro aeroklubáky Vosa) jsem poprvé létal v roce 1981. V roce 1982 jsme se 4 piloti zúčastnili 2. ME v SRN v třídě CLUB na speciálně nově vyrobených Vosách s pevným podvozkem (tehdejší regule třídy CLUB vyžadovaly „pevné kolo“). K tomu se váže pro mne důležitý poznatek. Při letové přípravě před ME jsme dodatečně pečlivě vyladili správnou polohu centráží těchto nových kluzáků (od výrobce s výrazně předními centrážemi). Tím jsme z Vos „udělali“ úplně jiná a lepší éra, která dobře kroužila a stoupala i z malých výšek. To jsem hned „na to“ neplánovaně a naostro otestoval. Pro mne cennou zkušenost jsem pak využíval i u dalších typů kluzáků. Samozřejmostí je ale vždy kontrola centráže výpočtem. S Vosou jsem dosud létal na 12 soutěžích, od roku 2000 jen na dvou. Letošní PMRG proběhlo na našem mateřském letišti, proto létalo tolik pilotů z Moravské Třebové, kolik bylo k dispozici kluzáků. Na mne „dobrovolně zbyla“ VSO-10 „H9“. Lákalo mne si po letech znovu vyzkoušet, co (leckdy vysmívaná) zde jediná Vosa ve třídě dokáže zalétat proti „brusům“ v třídě Klub. Centráž kluzáku byla v pořádku, éro pěkně kroužilo, což bývá kladem tohoto typu éra, záporem jsou horší klouzavosti při všech využívaných režimech přeskoků a doletů a horší „dynamika“ éra při delfínování. Ve třídě Club létali s VSO-10 jen 3 junioři.
Koho budou zajímat podrobnější výsledky, jsou na internetu pod odkazem:
https://www.soaringspot.com/en_gb/plachtarske-mistrovstvi-regionu-2021-moravska-trebova-2021/results
Task (úloha) 1, pondělí 2.8.
Disciplína byla na dopoledním briefingu vyhlášena, ale později kvůli počasí zrušena.
Obrázek: Nebeská sprcha nás vyhnala z gridu, takže dnes nic
Task 2, úterý 3.8.
První letěná disciplína. Bylo to AAT-čko (let přes oblasti, většinou kružnice s poloměrem několika jednotek až desítek kilometrů) s určeným časem letu 2,5 hod. Let byl situován do sektoru západ až jihovýchod od letiště. Svižný západní vítr umožňoval tvorbu řad Cu. Kumuly se ale měly postupně „rozlévat“. S odletem nebylo na co čekat. Čas odletu se celkem povedl. Do první oblasti to bylo proti větru, ale šlo to po řadách vcelku dobře. Stoupání byla do 3 m/s, dostup 1900 nad mořem. Otočil jsem západně Žďáru a let „po větru“ už byl čím dál více komplikován stále rozsáhleji zastíněným terénem. Stoupání bývala horší, než ta na 1. úseku. Nakonec jsem pod několika mraky, které slibovaly (ale nedaly) dobrá stoupání „doskákal“ jen pár kilometrů před Bouzov, tam to v asi 1150 m nad zemí otočil na 3. úsek a hurá zase proti větru. Ale moc hurá už to nebylo. Severně ode mne byla „natažená řada“, ze které už na několika místech pršelo. Výhled přede mnou už byl taky dost nejistý, bylo tam hodně stínu. Musel jsem to tam ale „pustit“, na výběr nebylo. Nakonec jsem se vyzachraňoval“ jihovýchodně Svitav na proměnlivém stoupání, které mi (a následně dalším) dovolilo dolétnout do poslední oblasti a po jejím „ťuknutí“ už se dalo i mezi přeháňkami dostat do cíle. Lepší výsledek jsem nedosáhl proto, že jsem netrefil žádné stoupání před Bouzovem a z menší výšky, než jsem chtěl a musel klouzat proti větru. Na tomto 3. Úseku jsem pak musel dlouho kroužit z malé výšky, čímž mi padnul cestovní průměr k 81 km/hod. O dost lépe „zalétl“ vítěz v naší třídě, Zdeněk Borůvka ml., který se nikde nezdržel a dosáhl rychlosti přes 95 km/hod. A taky jsem se trochu ošidil na své rychlosti, protože jsem patřil mezi ty, kteří protnuli cílovou kružnici před určeným časem. Rychlost se pak počítá jakoby za dobu letu 2,5 hod., tím vyjde menší. Vyšlo mi to na 8. místo.
Obrázek: Dnes už to půjde (Autorka: Yvona Myslivcová)
Task 3, pátek 6.8.
Počasí se přeci jen zlepšovalo, přeháňky už neměly zlobit. Ale odpoledne se měla od jihu nad trať nasouvat pasivní oblačnost. Dostali jsme opět AAT, tentokrát na 2 hodiny. Let směřoval nad Drahany, pak k Poličce, dále k Jedovnici a k Uničovu. V naší třídě Klub proběhlo tentokrát i nějaké taktizování s časem odletu. Já jsem Vosu poslal na trať tak, jako skoro vždy, jen podle svého odhadu vhodného intervalu počasí, na soupeře netaktizuji. „Soupeři“ mi v třídě Klub byli i naši synové, oba létající na ASW-15B („LE“ a „ZP“). Komunikovali jsme spolu (jako vždy), dávali si informace, ale těsná spolupráce bývala nahodilá a spíš ojedinělá a krátkodobá (jako vždy…), většinou ale za letu „o sobě víme“ pomocí rádia. I během tohoto letu jsme se potkávali, rozcházeli a míjeli, vše v pohodě (jak je zvykem), každý let je vlastním letem každého z nás. Odlet zmíněných ASW-ček proběhl asi o 15 min. dříve, než ten můj. Zpočátku to „na Drahany“ s bočním západním větrem šlo vcelku dobře, jen stoupání až do 3 m/s byla trochu nárazovitá a po chvíli slábla. Výška letu nad Drahanskou vysočinou byla kolem 1000 m nad zemí (do 1800 m nad mořem), když nebyl problém se zaklesnutím. V 1. oblasti jsem nezalétl tolik na východ, jako „naše dvě ASW-čka“, protože se mi nezdál vývoj počasí a postup oblačnosti od jihozápadu. Nechtěl jsem se nechat dotlačit do nutnosti záklesu při letu do 2. oblasti proti citelnému větru. Ale kluci si to pořešili a chvíli jsme na druhém úseku i letěli pospolu na dohled. Po odletu z Drahan se mi dostup snížil na asi 1500 m nad mořem. V druhé oblasti jsem otočil v kružnici severně Bystrého a hradu Svojanova a „jel“ na třetí úsek (k Jedovnici). Bylo vidět, že naše třetí oblast je už zastíněná. Proto jsem při letu s větrem v zádech pod posledními kumuly u Letovic vykroužil na 2 m/s a později ještě „vzal“ na už jen lepším 1 m/s maximum výšky (asi 2000 m nad mořem). Z té jsem letem na nejlepší klouzavosti a nejkratší cestou ke kružnici namířil skoro k jihu. Jak jsem kružnici protnul, okamžitě jsem namířil na sever k Boskovicím, kde byl (už nad osvíceným terénem) pěkný mrak. Severovýchodně města jsem našel asi z 500 m nad terénem stoupání zpočátku přes 2 m/s, později slábnoucí i pod 1 m/s. Dobral jsem „vrch“, protože pohled do dálky k poslední oblasti před dokluzem ukazoval oblohu bez mraků a naznačující, že počasí je opět „poťouchlé“ a že se tam ještě po nějakou dobu použitelná termika konat nemusí (zřejmě vlivem předchozího zastínění). Pod jedním „posledním“ mrakem jsem ještě pár metrů dobral a po dokluzu přes oťuknutou poslední oblast mně Vosa donesla domů. A bylo to na 4. místo. Jak se ukázalo, bylo důležité doletět, protože více než třetině našich klubovek se to nepodařilo.
Obrázek: „ZP“ v cíli (Autorka: Yvona Myslivcová)
Task 4, sobota 7.8.
Počasí se zdálo, že bude vcelku dobré, tak jsme dostali tratě typu RACING, „pevné“ otočné body s kroužky poloměru 0,5 km, které je nutné protnout. Délka tratě skoro 260 km přes 6 OB. Otočky byly „naklikány“ západně letiště „k vysočině“ v sektoru SZ až jih. Po vzletu se „svou H9“ jsem se vydal ještě před otevřením našeho odletu na jihozápad na průzkum počasí do prostoru vyhlášené tratě. Termika mi fungovala vcelku spolehlivě, stoupání do 2 m/s, dostup okolo poledne do 2150 m nad mořem. Vypadalo to na příslib vylepšování dostupů a síly stoupání. Let po protnutí odletové pásky tomu ale pak nenasvědčoval. Stoupání kolem 2 m/s byla jako maximální, často i jen poloviční. Dostup končil v 2000 m nad mořem a před 16:00 hod se netypicky ještě znatelně snižoval. Kumuly se ztenčovaly a během odpoledne spíše vytrácely. Výjimkou byla oblast u Jedovnice, kde se nad Drahany vytvořila pěkná řada CU východně kurzu směrem k domovu. Ale vypadala lépe než fungovala, dostup dále poklesl a stoupání silnější nebyla. Dolet přes naváděcí bod už byl bez problému. Mým výsledkem bylo pořadí asi v polovině pořadí těch, kteří dolétli. Nikde jsem sice vysloveně „nezadrhl“ v malé výšce, ale podle záznamu se zdá, že jsem letěl opatrněji, než se dalo a někde jsem víc zakličkoval, což byly ztráty na rychlosti. Vyšlo to na 11. Místo.
Obrázek: Petr Kubík jako vždy s úsměvem
Task 5, neděle 8.8.
Po ránu oblačno, na nic moc to nevypadalo. Po nějakých peripetiích byl výsledek ten, že to zkusí jen naše třída Klub. AAT-čko bylo na 2 hodiny, přes „koule“: 1. k jihozápadu – hrad Svojanov, 2. na východ – Šumvald, 3. Telecí za Poličkou. Podle sledování se měla od západu nad trať nasunout „deka“ střední oblačnosti. Šlo o to, jestli se počasí vzchopí, aby se před tím už dalo letět. Nakonec se povedlo. Po startu jsem s Vosou bez potíží navázal do stoupání a čas do odletu jsem využil k letu na jihozápad, pro zjištění, jak se počasí vyvíjí na odletovém kurzu. Asi 6 km před první kružnicí jsem pak otočil k LKMK. Stoupání do 2,5 m/s vypadala dobře i s dostupy 1700 m nadmořských. Ale… Z pozice (na západě), kam jsem dolétl „na čučku“ už bylo vidět dost zastíněnou oblast u Hlinska a dál na západ. Vítr byl svěží od západu, tak nebylo na co čekat, „jelo to k nám“. Na frekvenci jsem informaci dal všem Třebovským kolegům v soutěži a jal se pospíšit zpět k letišti, abych co nejdříve stihl odlet přes pásku, která se mezi tím měla otevřít. To se podařilo a bez větších potíží jsme houfně dosáhli první „koule“. Jen jsem musel zkonstatovat, že počasí v této části trati už bylo horší, než když jsem se tu byl „jen tak“ podívat ještě před odletem. Nasouvající se oblačnost už byla skoro „na kontakt“. Tak jako ostatní jsem otočil „k východu“, ale ne až tak úplně, protože se zdálo, že severně kurzu vede přes Lanškroun na pohled pěkná řada Cu. Zrovna jsme letěli pospolu se „ZP“, tak to po řadě a po větru docela odsejpalo směrem na sever k Šumperku. Bohužel na svazích východně Lanškrouna začaly jít základny oblačnosti dolů, řada se trhala na čím dál níže visící „šrapneláky“, některé jsme i oblétávali okolo, tak výrazný byl pokles základen oblaků. Tady hodně netypické. Ti (co to udělali tento den dobře) vyrazili nejkratší cestou k jihovýchodu, východně Zábřeha ťukli kružnici a spěchali zpět aby východně Lanškrouna opět nastoupali a stihli se „namočit“ do 3. „koule“ pod nastupující oblačnost. Ne tak my spolu s „LE“ a „ZP“. Letěli jsme do druhé kružnice až k Šumperku. Se „ZP“ jsme u tamního letiště našli a přitočili ve skoro třímetru, ale překvapivě jen do 1400 m nadmořských. To jsme ještě netušili, jaká dobrá výška to relativně byla! „ZP“ následně nejbližší cestou protnul kružnici oblasti, já si to ještě o několik km prodloužil k východu, „LE“ byl trochu dál v kružnici, ale hlavní výsledek byl ten, že jsme se všichni tři sešli s nevelkým výškovým odstupem u prvního zalesněného kopce severovýchodně Šumperského letiště a mudrovali „kam s tím“ z té výšky. Já byl nejníže, v nějaké bublince jsem vybublal o necelých 100 m výšky do skoro 1200 nad mořem. Zkusili jsme skupinový výpad nad první kopečky severně Šumperku, což se ale moc neosvědčilo, jen jsme rychle ztráceli i tak nevelkou výšku. Kluci byli nade mnou, tak to zkusili ještě k dalším kopcům, mě to už ale smysl nedávalo, tak jsem se „stáhl“ do údolí mezi Šumperk a Bludov. Na nuličce jsem zkusil bojovat z asi 400 m nad zemí pod polopřicloněnou oblohou a zbytkem nějakého mraku (rádoby kumulu). Podle poučky, že: „začni kroužit a stoupání se dostaví“, po několika minutách „zevlování“ začalo vário postupně ukazovat kladné hodnoty, až z toho bylo v maximu ke 2 m/s a nakonec 1200 m nadmořské výšky. Mezitím „rádio ohlásilo“ úspěšná polní přistání „LE“ a „ZP“ na jednom poli někde poblíž a v prozatím neupřesněném místě. Vyrazil jsem na přeskok směrem západ a pár kilometrů severně Zábřeha jsem po dalším upřesnění ze země obě ASW-čka na poli uviděl. Začal jsem zkoušet kopečky „na vítr“ severozápadně Zábřeha (a západně „označeného pole“). Po úvodním „taktickém“ proklesání do 650 m nadmořských, se mi podařilo „něco“ najít. Postupně a na několikrát jsem nakonec (v max. metrovém) „houpavém“ stoupání vymotal do 1350 m nad mořem. Nahoře už jsem i zmokl. Musím říci, že mi v malé výšce nad kopci dost pomáhala jistota doletu na našimi kluky ozkoušené dobré pole. Po asi 25 minut trvajícím „místním létání“ jsem tak mohl pokračovat „přes kopečky“ u Lázku pod veliký tmavošedý mrak východně Lanškrouna. Tam bylo v asi 300 m nad kopcem okolo 0,5 m stoupání, na závěr až ke 3 m/s do 1450 m nad mořem. Při znalosti blízkého okolí našeho letiště jsem se rozhodl zkusit klouzat do stínu až nad les západně Opatova. Vosa to vcelku pěkně „dala“ uklouzala těch asi 15 km proti větru asi za 500 m výšky. A zase vše nanovo. Byla tam „někde nahoře“ chmurka – a nic. Po chvíli manévrování víc nad lesem stoupavá nulička, trpělivé kroužení a vymýšlení, kde bude (snad) další, až tato zvadne. Nakonec to „nahoře“ dávalo i kolem metříku a dostup byl 1450 m nad mořem. Dalších 25 minut pro zisk 600 m výšky. Měl jsem už jisté, že ťuknu „poslední“ kružnici a „jak to tady doma už znám“, tak pod pár Cu, které se mezitím jižně Opatova vytvořily mi to dá „domů“! Učinil jsem a nakonec, ještě na rychlosti, utápěl výšku na dokluzu „do cíle“. Že to cíl nebyl, jsem zjistil až po přistání, kdy se mě žena (která pro mne a éro přijela) zeptala, „proč jsem přistál opačně, než přistávali ti dlouho přede mnou“. Byl jsem tak fixován na snahu doletět na letiště, že jsem zapomněl na poslední „naváděcí“ oblast východně letiště. No trubka… Třeba bych těch dalších 24 km neulétl, ale šance možná byla. Moc bodů jsem ale neztratil. Alespoň mám tento omyl (poprvé v životě a snad naposled) už za sebou a už se nezopakuje. Disciplínu dolétlo 7 pilotů, rychlostí skoro 87 km/hod zvítězila Hana Trešlová. Myslím, že se v tento den Vosa osvědčila, jako dobře kroužící kluzák, což mi přišlo dost důležité při této „mé“ disciplíně (zdá se, že jsem polovinu doby letu „na trati“ prokroužil). Téměř celá druhá polovina trati byla nakonec pod skoro úplně zataženou oblohou a byl to permanentní zápas o udržení se ve vzduchu, prokládaný vymýšlením, kam bych mohl dolétnout, aby tam ještě něco k udržení a vystoupání mohlo být. A pak to tam skutečně najít a získat výšku na další pokračování do zdánlivého ničeho. Přitom už nejméně poslední hodinu mého letu asi jiný kluzák v soutěžním prostoru nelétal. Takže nešlo doufat v jakékoliv „opisování“ od druhého. Pro mne zajímavé a poučné, byla to docela „makačka“ a trénink trpělivosti a vůle „to nezabalit“ v té, jak se „na oko“ jevilo, meteorologické beznaději. O body nakonec v tento den tolik nešlo. Jen ten finiš ten jsem „zazdil“. Tak teď nevím, jestli to ještě bylo reálné i s Vosou doletět celé… Skončil jsem 8.
Obrázek: Záznam letu z Task 5 dne 8. srpna
Task 6, pondělí 9.8.
Byla vyhlášena trať RACING přes 3 OB v sektoru asi západ až jih, skoro 234 km. Po startu jsem opět zkusil nakouknout k jihozápadu ve směru 1. ramene naší trati. Na Hřebečském svahu fungovala termika celkem dobře, před odletovou páskou byla stoupání do 3 m/s, s dostupem 2000 m nadmořských. S odletem opět nebylo proč váhat. Let po kurzu jsem hned po protnutí pásky mírně odklonil pod kumulky směrem více na západ k Opatovu. Bohužel jsem zjevně netrefil letovou stopu, takže místo prodloužení přeskoku v nižších opadáních jsem se naopak více bořil a výška rychleji ubývala. Po tom, co jsem ve dvou krátkých epizodách vyzkoušel kroužení stoupání jen kolem 1 m/s, která ale rychle zeslábla, tak jsem nakonec s Vosou nebyl v dlouhodobě zvýšeném klesání (to tedy byla stopa…) schopen doklouzat ani na z dálky vytčený cíl, termicky osvědčený zalesněný kopeček „vojenský sklad Květná“. Z důvodu „psí výšky“ jsem v závěru přeskoku let musel „odklonit“ víc k západu nad pole v sousedství původního cíle přeskoku a začal se zachraňovat na nízkém svážku (20 m?) ve vsi Pomezí východně Poličky. Ve výšce pod 200 m nad vesnicí a s diverzní plochou v dosahu jsem vyhledával něco, co by mně udrželo „ve hře“, tzn. ve vzduchu, na pole jsem nechtěl. V průběhu tohoto „pinožení“ (držení se ve vzduchu v malé výšce a prodlužování poměrně beznadějné situace bez jejího znatelného zlepšování) jsem si uvědomil, jakou by maminka měla radost. Že létám tak krásně nízko a pomalu!?! Pomaleji než konkurenční typy to Vosa totiž „umí“, což je právě její hlavní výhodou v podobných lapáliích. Nějakou minutu to sice vypadalo spíš na „negativ“, ale usilovným brouzdáním před svážkem se mi podařilo najít nuličku, které jsem se nechtěl pustit. Předpokládal jsem šanci, že jakmile bude ta „nulička“ přefouknuta přes nasluněný a návětrný svážek, mohla by si „přicucnout“ nějaký více přehřátý vzduch a tím se vylepšit. Za chvilku k tomu skutečně díky slabému JZ větru došlo, načež se negativ změnil na mírný „pozitiv“. Postupně se nad polem hned za svážkem z mého pozitivu vytvořil stoupák, který už mě s Vosou lifroval nahoru. Zpočátku do 1 m/s (zaplať bůh) později zesílil na asi 2 m/s. Už jsem měl i čas (a náladu) sledovat „cvrkot“, jak probíhal provoz ostatních kluzáků přes jen 2,5 km vzdálený kopeček u Květné (nad který já nemohl). Později ale „mé“ asi 2 m/s vypadaly podobně, jako stoupání sousedící konkurence, tak jsem volil svého „vrabce v hrsti“. Vzal jsem „dostup“ a pokračoval k 1. otočce. Kumulů ubylo, byly tenčí a před otočkou se to opět zdálo jako bojovnější, protože tenká vrstva nekompaktní střední oblačnosti, od západu přicloňovala okolí 1 OB. Na dálku bylo vidět éra, jak letěla k otočce, nebo už od ní a výšky nemají mnoho. Občas zatočila, nebo kroužila a po kouskách postupovala po trati. Synové „ZP“ a „LE“ přede mnou dávali informace o stoupáních max. do 1,5 m/s. Po OB většina ér přede mnou letěla směrem na občasné chmurky trochu severněji k Bystřici nad Pernštejnem (kurzovka k dalšímu OB směřovala na východ). Já jsem také, ale s odstupem za touto skupinou vyrazil hned po otočení OB. Za otočkou jsem našel stoupání do 1,5 m/s, v kterém jsem „dotankoval“ asi 400 m výšky do skoro 1000 m nad zemí. Během kroužení přilétala do stoupání další éra a taky jsem si prvně v životě prohlédl nedaleko pod sebou pro mne překvapivě rozsáhlý areál Vesternového městečka Šiklův Mlýn , včetně přilehlé UL plochy. Ale zpět „k práci“. Dál jsem kousek pokračoval v podobném směru, jako kluzáky letící přede mnou, tzn. k Bystřici. Éra vepředu už létala na svazích východně městečka, možná 10 km přede mnou. Po chvilce letu jsem si ale všiml, že se možná 3 km jižně od nich nad už více prosvětleným terénem vytvořila chmurka, která byla výrazněji prokreslená než, jakákoliv jiná v dohledu. Odbočil jsem přímo k ní a bedlivě jsem sledoval, jestli „drží“, nebo „cupovatí“. Naštěstí se ještě vylepšovala a když jsem pod ní začal z asi 700 m nad terénem kroužit, tak se vário usadilo na hodnotě 3 m/s. Po pár kruzích jednak stoupání začalo pozvolna zeslabovat a druhak se pode mne do stoupání začala „stahovat“ éra z blízkého okolí (i některá z místa východně Bystřice, ke kterým jsem původně zamířil). Informaci o stoupání jsem samozřejmě taky hned dal po rádiu vědět kolegům na plachtařské frekvenci. Tím se mi povedlo se opět lépe „nafázovat“ s čelem peletonu. V dalším průběhu letu jsem však s Vosou byl postupně na přeskocích zvolna „odhozen“ některými výkonnějšími kluzáky a piloty do další „vlny“. Po 3. OB na Drahanech, následoval let po dalším rameni trasou jižně Boskovic a Letovic k OB Hlinsko. U Letovic už jsem byl opět mimo kontakt s kluzáky vpředu. Kumulů se zdálo zase méně, lépe vypadaly ty, které byly až někde severněji na úrovni Poličky. Stoupání, která jsem občas potkal, se zdálo, že jsou čím dál slabší, jen do 1,5 m/s. Odbočil jsem asi v polovině ramene severněji od kurzu směrem k pěkným kumulům u Poličky. Bylo nutné oblétnout Poličský zakázaný prostor (jižně města) východní stranou a tím se mi možná „povedlo“ minout stoupání (která nad „prostorem“ bývají), které bych v dané situaci už celkem urgentně a rád využil, protože jak se ukázalo, svým rozhodnutím o odbočení k Poličce, jsem se „odsoudil“ k přeskoku víc než 20 km dlouhému, s nadprůměrným opadáním (už zase!) a žádným stoupáním ke kroužení. Tak jsem ve výsledku na něco přes 20 km přeskok vypotřeboval asi 1000 m výšky, což jsem dopředu fakt nepředpokládal. Legračním se může jevit konstatování, že jsem předefiloval ve výšce asi 450 m nad terénem (a to stále na regulérním přeskoku!?!) ani ne 1 km od místa, kde jsem se skoro přesně před 2 hodinami vysbíral z výšky, která je už často skoro tutově odsouzením „na pole“. Hrdě jsem se blížil do stejné situace (a skoro na stejné místo?!?). Teď jsem ale měl „v merku“ ten pěkný „fatamorgánový“ kumul, který „visel“ těsně před letištěm Polička. V mých necelých 300 m nad terénem ale už nic nedal, nebo jsem to minul. „Našel“ jsem jen 1,5 m/s dolů. Jako v tomto dni „už zkušený tonoucí“ jsem začal manévrovat kousek vedle nad osluněným mírným svážkem stoupajícího terénu od města k letišti a stoupání se opět v mých asi 200 m dostavilo. Uf. Poměrně brzy zesílilo na 1 a pak na 2 m/s, úplně nahoru mně vytáhl pak zase už jen metřík. Po zbytek letu už „se nic zvláštního nestalo“, další stoupání byla kolem 1 m/s, občas do 1,5 m/s. Poslední dokluzové západně Poličky i k 2,5 m/s. Let jsem si opět „užil“ a opět byl rád, že jsem „vlastní silou“ doma. Obvykle takováto nízká zaklesnutí jakoby „do ničeho“, už i statisticky vedou ke značné pravděpodobnosti, že let končívá na poli. A teď to bylo 2x! Na to, jak „výživný“ pro mne byl tento let, tak jsem byl (příjemně) překvapen svým 9. místem v disciplíně. Asi počasí bylo přeci jen složitější, než se na pohled zdálo. Vosa opět osvědčila to, co má ve svém „rodném listu“: nedoklouže do takové vzdálenosti, jako dnes běžná, ale přeci jen o trochu výkonnější konkurence, nebo tam dolétne níže. Ale když jí je pilot schopen najít, „kde je stoupání“ tak ho dokáže využít a vystoupat „i z krize“. A to (podle mne) i tehdy, když je záchranná bublinka hodně úzká a ne moc silná, což už by pak některé z výkonnějších „brusů“ v třídě Klub nemusely ve stejné situaci zvládnout a přistály by „pod sebe“.
Obrázek: Záznam z letu Task 6 dne 8 srpna
No task, úterý 10.8.
Třída Klub měla volný den. Předpověď počasí naznačovala hůře využitelné počasí. „Vyplašenky“ dostala jen třída Kombi na dvouhodinové AAT-čko s „koulemi“ a tratí situovanou do prostoru asi ve směru jihozápad – severovýchod od LKMK. Já s Vosou jsem tentokrát posloužil jako „zastřelovák“, nebo „kontolní chroust“ (jak si kdo vybere, který ze slangových výrazů se líbí). Mojí úlohou bylo s předstihem zjistit, jestli termika už v okolí místa vypínání kluzáků funguje dostatečně dobře na to, aby se soutěžící dokázali udržet ve vzduchu (protože počasí bylo nejisté). Prostě, aby po (případně) předčasných startech „nepadali“ zpět na letiště. Odstartoval jsem s Vosou „H9“ asi v 11:15 a po vypnutí a navázání do začínající termiky poslal informaci řediteli. Ten následně rozhodl o času zahájení vzletů třídy Kombi. Můj úkol skončil. Měli jsme ale domluvu, že mohu pokračovat v letu tak, abych jakýmkoliv způsobem nemohl ovlivnit let soutěžních kluzáků třídy Kombi. Vymyslel jsem si trať se dvěma OB: Blansko a Deštné v Orlických horách, odletový bod i cíl na LKMK. Celková vzdálenost přes 200 km. Volba těchto OB napověděla, že let nebude jednoduchý. Častěji si sám i při běžném klubovém létání volím trať, na níž se dá čekat nějaká zapeklitá situace. Zdá se mi cennější třeba takto získat nějaké nové informace, nebo zkušenosti, než se jen pohodlně a bezproblémově „povozit“. Samozřejmě závisí i na více jiných okolnostech a souvislostech, ale podobné lety někdy podnikám. Teď se zdála dobrá příležitost obdobnou trať vyzkoušet, když jsem měl veškeré případně potřebné pozemní zajištění k dispozici a v pohotovosti. Tímto letem jsem tedy zjistil že: v době průletu prostorem „mých“ OB to u obou stálo „za pendrek“. U OB Blansko bylo (skoro od Letovic a zpět) skoro čisto, takový „odzemek o udržení“. U OB Deštné bylo skoro zataženo, dostup do 2200 m nad mořem, ale dost silný JZ vítr. Od Deštného jsem prakticky už jen odklouzal a s mezipřistáním na letišti LKUO po následném převleku domů jsme fofrem uklidili Vosu a další éra do hangáru, před bouřkou s kroupami. Nezbývá mi, než z vlastní zkušenosti zkonstatovat, že podle mne byl zvolen prostor letu pro trať třídy Kombi z pohledu počasí, v tento den optimálně.
Obrázek: S „Vosou“ do hangáru
Task 7, středa 11.8.
Počasí s rizikem lokálních zastínění opět vedla k vyhlášení tratě AAT na 2,5 hod. přes 3 oblasti rozložené v téměř severní půlkružnici od LKMK. Starty byly spuštěny v pravé poledne. Před odletem to opět kousek zkusil ve směru plánovaného 1. ramene, přes pásku jsem šel až za více než hodinu, počkat se mi zdálo výhodnější. Nakonec to asi podle výsledků v disciplíně nebylo tolik důležité. Můj let tentokrát ničím až tak význačný nebyl. Průměrná stoupání byla tak 1,5 m/s, dalo se potkat ale i přes 3 m/s, dostupy max. 1950 nad mořem ale místně i o 200 m méně. Při návratu z první oblasti od Žďáru n. Sázavou už bylo nutné poněkud víc jihem oblétávat zastiňující se Českomoravskou vysočinu, což nebylo výhodné pro neproduktivní prodloužení skutečně uletěné, ale do výkonu nezapočítané vzdálenosti. V druhé oblasti jsem udělal chybu v kalkulaci vzdálenosti a času. Nepotřebných asi 5 km vzdálenosti znamenalo prodloužení letu o nejméně 10 min. Mohl jsem být o víc, než 2 km/hod rychlejší. Co se mi naopak povedlo, bylo to, že při letu k poslední – východní oblasti, jsem nepodlehl svodům už z dálky a dlouho pěkně vyhlížejícího kumulu na přímém kurzu k této oblasti (asi měl jako zdroj stoupání svah Lázku ale mrak už byl větrem zahnán daleko na východ do závětří kopečků). K Cu kousek přede mnou mířila 2 éra. Zvolil jsem radši „jistotu“: nové chmurky trochu napravo (proti větru), kde jsem si našel a do dokluzové výšky vytočil čerstvé 2 m/s stoupání, nahoře pak už slábnoucí na 1 m/s. Přitom jsem sledoval, co bude s kolegy, kteří začali kroužit pod tím starým mrakem. Po prvních kruzích začali hledat, ustřeďovat doprava, doleva a výškově se „propadat“ proti mé výšce. Nakonec odtud odešli z menší výšky, jeden nevím kam a druhý přilétl hluboko pode mne. Byl jsem za toto své včasné rozhodnutí rád. Zdá se mi, že v tento den víc rozhodovalo to, jak letí a jak se rozhoduje pilot, než to, jestli letí s VSO-10, nebo s něčím lépe (rychleji) klouzajícím. Středa byla za 7. místo.
Obrázek: Grid připraven, nějaké to počasí taky
Task 8, čtvrtek 12.8.
Předpověď počasí se jevila dobře, vítr západní, jen později odpoledne mohla let zpomalovat nastupující vrstva cirů. Klubovka letěla úlohu AAT přes 4 oblasti s časem 2,5 hod. Letěli jsme „do koulí“: na jih, na západ, na východ, na západ a domů. Byl jsem jako první vypnut v určeném prostoru u kopečků východně letiště a po vyzkoušení první chmurky, jsem asi v metříku dobral 150 m výšky. Usoudil jsem, že (u nás netypicky) bude výhodnější si pro lepší stoupání popoletět kousek proti větru „nad údolí“, pod mrak u jižní hrany letiště, který se jevil vyvinutější, než chmurky východněji. Pod ním jsem nalétl lepší metr nahoru a během několika „kruhů“ z toho bylo stoupání skoro 4 m/s na váriu, „nahoře“ opět slábnoucí. Byl jsem příjemně překvapen sílou stoupání v tuto denní dobu, dostup 1700 m nad mořem byl v tomto čase (a pro aktuální soutěž) lepší průměr. Informaci o stoupání jsem poslal „do éteru“ kolegům na plachtařské frekvenci s tím, že to vypadá, že vzduch je „správně živý“ a že počasí by mohlo být taky dobré, pokud se zase (jak se letos stávalo) něčím nepokazí. Západně letiště, na Hřebči to na odletové trati vypadalo taky dobře. Dostupy se zvedly k 2000 m nad mořem. Usoudil jsem, že není třeba s odletem čekat a po domluvě se syny v ASW-éčkách „LE“ a „ZP“ jsem vyrazil na trať. ASW-éčka pak vyrazila asi o 10 min. později. Letěl jsem podle svého plánu po svahu Hřebče a po jeho nevýrazném pokračování u Letovic. Tam někde jsem protnul první kružnici a úmyslně udělal ještě trochu „myšku“ k jihovýchodu, protože se mi zdálo ještě výhodné využít několika právě seřazených kumulů k efektivnímu prodloužení letu na prvním rameni. Tak jsem „dorazil“ k další nevýrazné řádce, která „visela“ natažená na kousku trasy 2. ramene trati k západu. Dál byla kombinace slušných stoupání a kratších řádek, celkem to proti větru „jelo“ – až k Jimramovu. Dál jsem to „jaksi neuměl vychytat“, i když to na problémy pohledem vpřed nevypadalo. Ale „nezalekl jsem se“ a tlačil Vosu stále dopředu proti větru. Asi o 10 km dál na západ, už nad celkem rozlehlou a členitou „centrální vysočinou“, asi 700 m nad terénem, mi další z mraků odmítl (předvést jaké „umí“) stoupání. Výška už nic moc, ještě se dalo uvažovat o „úkroku bokem“, direkt na jih nad les k Novému Městu, už ale za cenu jasné ztráty rychlosti. Usoudil jsem, že když už jsem, kde jsem byl, tak že další malý kumulek přede mnou, cyklicky se obnovující v závětří vyvýšeného hřebínku možná 2 km vepředu, už musí „dát“. Terén stoupal, protivítr neslábl (možná naopak?) a moje výška v závětří šupitala dolů. V asi 300 m nad divočinou pode mnou jsem byl „na místě“. Prohrnul jsem se k němu ve dvou až třímetrovém klesání a stoupání, které by „prohnulo křídla“, nikde… Byl jsem rád, že se mi nakonec povedlo „nalovit“ jakousi v průměru indiferentní nuličku, ve které jsem přes 2 minuty neměl ani čas se nějak usadit. Neustále jsem musel „na všechny strany“ dostřeďovat, jen abych zase neklesal, přičemž jsem mimo tyto starosti a vymýšlení, kde konečně najít stoupání musel stále urgentně sledovat svůj snos po větru vůči terénu a polím (u Fryšavy tedy nic moc) za účelem případné potřeby přistání do pole. Docela mi mozkové závity „vařily“ při snaze o neustálou optimalizaci toho všeho. Pak se stoupání trochu zkonsolidovalo na hodnotu okolo 0,5 m/s. V asi 1400 m nad mořem konečně stoupání trochu víc „dospělo“, zlepšilo se nad jeden metr, postupně až kolem 1,5 m/s. Z výsledných 1800 m jsem se odpíchl a natáhl trať po malé řádce ještě asi 10 km k západu. Po otočce na východ k následující oblasti počasí vypadalo na pohled dost dobře. Z prostředku ramene jsme chvíli letěli spolu se „ZP“. S využíváním kratších řádek kumulů a se stoupáními přes 2, někdy i 3 m/s jsme dohoupali k východní oblasti, kde jsme se opět rozešli, já v ní „otočil“ dříve, s mým dřívějším časem odletu jsem už potřeboval letět k poslední oblasti před Poličkou. Šlo to už dobře až domů. I přes jeden hluboký zákles (a s tím spojenou nějakou ztrátu na rychlosti) mi přišlo, že Vosa byla v disciplíně tento den dobře konkurenceschopná. Zvítězil Martin Štěpánek s „LE“, za ním byla „ZP“a já byl na 3. místě. Že by příjmení Štěpánek figurovala na všech třech pozicích „bedny“ v jedné disciplíně se nám zde podařilo poprvé v životě. Ale fakt spolu nelétáme! Když ano, tak jde spíš o náhodu a stejně se časem „trhneme“.
Obrázek: Vítězný dolet „LE“
Task 9, pátek 13.8.
Poslední disciplína. Dostali jsme úlohu RACING asi 201 km přes 4 OB „skoro všude okolo LKMK“. Před „páskou“ počasí západně letiště (nad Hřebčem) fungovalo celkem dobře, s dostupy do 2000 m nad mořem. Ale v prostoru naší odletové pásky, se nedalo vystoupat víc než do 1600 m nad mořem. Naše třída Klub měla 1. OB na severu. Myslím, že se vyplatilo letět pozorně a „nebláznit“, protože byla menší spolehlivost nalezení stoupání, než bývá při průměrném počasí zvykem. Trochu si to vyzkoušel i syn Petr létající „ZP“, který si na 3. rameni jižně Svitav „zapráškoval“ ve 200 m za cenu ztráty času alespoň 15 min „čistá ruka“. Ale nakonec „to rozchodil“ a cíle také dosáhl. Vyhrál Martin Štěpánek rychlostí přes 77 km/hod. Vosa opět „odvedla svůj standard“.
Obrázek: Starty do poslední disciplíny
No a jaké tedy bylo mé létání a závodění s Vosou? Někdy trochu napínavější, když jsem jí nedokázal zabránit, abychom po přeskoku nehledali další stoupání „níže než je obvykle milé“. Ale na druhou stranu si to „žehlila“ tím, že když jsem jí našel stoupání, které nás mohlo vynést zpět do výšin, tak nasadila své schopnosti a z bryndy jsme se společně vyzvedli (což se nám zde naštěstí podařilo pokaždé). Tak jak je výkonnost Vosy oceněná indexlistem, myslím, že tento typ s dobrým pilotem dokáže v soutěžích klubových tříd uspět a podle mého je možno myslet i na nejvyšší příčky v pořadí. To že ustupuje ze soutěží je dáno spíš větší choulostivostí éra na možná drobná poškození laku (konstrukce křídla je dřevěná) a konstrukčně méně šikovně řešenou demontáží a montáží kluzáku, než je u konkurenčních typů běžné. Takže z hlediska letového a výkonů éra nevidím v závodění na Vose problém, hlavním problémem je zjevně trochu menší praktičnost v běžném denním soutěžním provozu a při manipulaci s érem. Ale není to nic nepřekonatelného. A celkový „náš“ výsledek? Ve finále to bylo 5. místo („LE“ 6., „ZP“ 7.) z 26 soutěžících. V jednotlivých disciplínách jsem se jedenkrát umístil na 11. místě, jinak to bylo do 9. Myslím, že se není nutné bát volby VSO-10 pro soutěže, kvůli obavě z dosažitelného umístění. Samozřejmě je nutnou podmínkou aby pilot dokázal dobře létat a rozhodovat i zcela samostatně. Ale to už je jiné téma… Rozhodující je také dostatečně zajištěná „pozemní logistika“ éra: vhodný krytý tranďák, plus někdo zdatný k ruce pro montáž, nebo ideálně možnost hangárování v průběhu celé soutěže. Jsem rád, že jsem si s Vosou opět po letech mohl zazávodit.
Obrázek: „H9“ – zde jako vždy – v cíli disciplíny (Autorka: Yvona Myslivcová)