Z historie letiště ve Starém Městě

Ve druhé polovlně třicátých let dvacátého století muselo tehdejší Československo čelit stále sílící hrozbě německého nacismu. Na stupňující se vojensko-politický nátlak reagovala Československá vláda přijetím celé škály opatřeni, jejichž cílem bylo posílení obranyschopnosti země v případě německého útoku. Patrně nejznámějším z těchto opatření byla výstavba linie stálého opevnění podél hranic s Německem. Ale stejně jako dnes, ani tehdy se již žádná na zemi bojující armáda nemohla obejít bez leteckého krytí. V zápolí linie opevnění proto v průběhu třicátých let probíhala výstavba nových vojenských letišť. Málo známým faktem zůstává, že letecká základna měla podle plánů předválečného Hlavního štábu vzniknout také ve Starém Městě u Moravské Třebové. V době mobilizace v září 1938 byla na letišti ve Starém Městě hotová zhruba jedna třetina stavebních prací. Přesto zde byla již dne 23. června 1938 zřízena stanice Četnické letecké hlídky.

Po podpisu mnichovské dohody 30. září 1938 postihl letiště zajímavý osud. Na rozdíl od ostatních letišť, která byla v drtivé většině případů situována ve vnitrozemí, bylo Staré Město v rámci záboru obsazeno jednotkami Werhmachtu. Po nich se zde koncem října objevily i letouny Luftwaffe První ze dvou stíhacích skupin, I/JG - 331, přilétá 1. listopadu 1938. Druhá stíhací skupina IV/JG - 132 byla narychlo zformována k 1. červenci 1938. Její neobvyklou výzbrojí se staly stíhací letouny Heinkel HE 112. Tento typ letounů byl původně v první polovině třicátých let v konkurzu na budoucí standardní stíhačku Luftwaffe. I přes odmítnutí své konstrukce postavila firma na vlastní náklady. Malé množství He 112, které chtěla exportovat do satelitních zemí Třetí říše.

Z důvodů zostření mezinárodní situace však letouny zabavila Luftwaffe a vyzbrojila jimi zmíněný útvar. Ten se v říjnu 1938 přesunul do okupovaného pohraničí, z počátku do Karlových Varů a později do Starého Města u Moravské Třebové. Vzhledem k častým změnám letišť dostala skupina přezdívku "Wanderzirkus Jahne" (Jahneho putovní cirkus) podle Hauptmana Johannese Jahneho. Symbolickým vyjádřením těchto neustálých přesunů se stal i přijatý znak skupiny, rozedraný vandrácký střevíc. Ve Starém Městě se IV/JG - 132 objevila již koncem října. He 112 nahrazeny Meserschmitty Bf 109C. Skupina zde setrvaly až do 15 března 1939, kdy se její stroje podílely na obsazení letiště v Olomouci.

Jak je z předchozího textu patrné, využili Němci okamžitě zisku velkého, byť teprve rozestavěného letiště k přisunutí poměrně početných jednotek Luftwaffe. Německé skupina (Gruppe) byla obdobou peruti v československém vojenské letectvu a tabulkově měla mít okolo čtyřiceti letadel. V Sudetech začaly létat moderní stroje, výkonově nadřazené letounům používaným československým letectvem. Letouny Luftwaffe, operující ne jen ze Starého Města, ale také z Karlových Varů či Mariánských Lázní, byly připraveny na okupaci.

Během druhé světové války mělo být podle vzpomínek pamětníků Staré Město využíváno jako velká opravárenská základna pro letouny operující na východní frontě. Rozměry letištní ploše měly dosáhnou trojnásobku oproti dnešnímu stavu, některé zdroje uvádějí i instalaci přehledového radaru na hřebeni Hřebče, patrně na stejném místě, které bylo o desítky let později vybráno ke stavbě televizního vysílače.
S opravárenskými dílnami na letišti měla úzce spolupracovat opravna leteckých motorů zřízené v nedalekém Krasíkově. V posledních dnech války, přesněji 6. května 1945, pak do Starého Města přiletěly letouny stíhací skupiny I/JG 77 "Herz Ass" (srdcové eso), tvořící dosud jádro protivzdušné obrany Slezska a Ostravské průmyslové oblasti a operující před tím z Dolního Benešova a Jakartovic u Opavy. Ze Starého Města se po vyhlášení kapitulace příslušníci Luftwaffe 8. května pokusili dosáhnout do západních Čech k Američanům. Německým pilotům však nepřálo štěstí. Podařilo se jim ustoupit pouze do Havlíčkova Brodu, kde je dostihla a zajala Rudá armáda.

Založení aeroklubu

Celkem velká náhoda přispěla k tomu, že jsme se po létech setkali - bývalí plachtaři z MLL Konice / Masarykova letecká liga/. Já a J. Rychnovský, můj bývalý instruktor, který byl vedoucím v Autorenově a přistěhoval se z Jevíčka. Pod jeho vedením jsem složil plachtařskou zkoušku A - B v Konici r. 1935. Zjistil jsem, že v Moravské Třebové na Josefské ulici bydlí úředník z Brna / pracoval na Úřadě obchodu a průmyslu/, a který měl za úkol u nás založit aeroklub. Navázali jsme s ním kontakt a získávali další zájemce, jedním z nich byl frekventant Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a jmenoval se Vladimír Kadlec, dalším pak Vlad. Götzel, a potom následovali další. Zjistili jsme, že na Josefské ulici u tiskárny se nachází kluzák po Hitlerjungend a gumová lana. Kluzák potřeboval opravu, kterou provedl pan Procházka, jenž byl za války totálně nasazen ve vojenských dílnách na opravy letadel a měl potřebnou kvalifikaci. Létání na kluzáku v okolí Moravské Třebové bylo zahájeno v prosinci roku 1945, pod vedením slovenského instruktora pana Baláže. Startovalo se pomocí gumového lana.

V areálu letiště stála jen administrativní budova a při ní betonová plocha, na které stával ocelový, montovaný hangár. Před koncem války němci tento hangár demontovali a odvezli neznámo kam. Zůstala jen tato administrativní budova a betonová plocha. Letištní plocha byla v několika místech rozorána, aby nemohla být používána pro provoz. V dolní části stálo několik vraků vojenských stíhaček, které byly vandaly vydrancovány. Bohužel, mezi nimi byl i letoun " Čáp" , který nebýt tohoto drancování, mohl být i provozuschopný. Vzhledem k tomu, že letiště nemělo dlouhou dobu žádnou správu, bylo všechno zničeno a později odvezeno do Kovošrotu pana Vebera, jenž dostal povolení od tehdejšího Ministerstva veřejných prací. Ministerstvo veřejných prací mělo nad sportovním létáním patronát a bohužel v prvních měsících po válce bylo "bezvládí". Teprve později, přesný termín si již bohužel nepamatuji, byl na letišti jmenován správcem pan Sigl, bývalý vojenský pilot, který po letecké havárii už nebyl způsobilý pro aktivní létání a věnoval se letišti a sportovnímu létání. V roce 1947 před započetím činnosti na letišti, bylo provozováno bezmotorové létání na svahu nad kasárnami (dnešní Střední vojenská škola) v Moravské Třebové. Tam se také konalo přezkoušení stávajících plachtařů. Zkoušejícím byl instruktor ze Šumperka - pan Grünvald.

Když jsme přivezli první kluzák, (domnívám se, že to byl "glajtr"), museli jsme jej ukotvit na betonovou plochu za budovu, neboť jsme neměli hangár. V další etapě se v dílnách pana Rychnovského připravovala konstrukce a výroba navijáku. Z vojenských vraků pásových transportérů bylo vymontováno několik motorů "Štajer" a z nich složen provozu schopný motor. Na konstrukci navijáku se nejvíce podílel pan V. Götzel, průmyslovák a plachtař, který hned po válce absolvoval výcvik v Hodkovicích a měl i instruktorské oprávnění. Do Moravské Třebové se přistěhoval v roce 1947.Trvalo dosti dlouho než byly odstraněny všechny závady a naviják byl schopný k imatrikulaci podle předpisů. Někdy to bylo velmi nebezpečné, neboť nebylo navíjecí, vodící ani sekací zařízení. Pro navíjení lana na buben sloužil dřevěný kůl, kterým se lano na buben navádělo. Místo sekacího zařízení byl u navijáku připraven kovářský perlík, kterým se v případě nevypnutí lana toto přeseklo přes šasi navijáku. Takové to byly "partizánské" začátky na letišti.

Situace se postupně stabilizovala natolik, že už v roce 1948 byl postaven dřevěný hangár a od Ministerstva dopravy byla udělena subvence na jeho dostavbu. Teprve potom, v roce 1949, nám byla přidělena letadla a sice - kluzák Z 23 Honza, větroň Krajánek a také jednomotorový letoun Praga E 114, který jsme ale bohužel nepřevzali, neboť v té době mezi námi nebyl žádný pilot s oprá vněním pro motorové letouny. V aeroklubech nastalo období reorganizací. Nejdříve to byl Doslet v roce 1951. Náš Aeroklub byl přiřazen pod podnik Sandrik a později Jednotu. V roce 1953 byl založen Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), a aerokluby přešly pod tuto organizaci stejně jako ostatní technické sporty. V roce 1952, ještě před zařazením aeroklubů pod Svazarm, museli všichni létající absolvovat přezkoušení na letounu Jeřáb z techniky pilotáže, což bylo zvládnutí vývrtky, pádu, letu po okruhu a aerovleky. Pověřeným instruktorem a zkoušejícím byl pan Funk z Brna.

V tzv. padesátých letech nastalo období kratších či delších zákazů létání , hlavně pro některé neprověřené letce, někteří dokonce museli činnosti zanechat. Ani mně se to nevyhnulo. Byly to nenahraditelné ztráty času, neboť v letectví se stárne daleko dříve než v jiných činnostech. Ale po materiální stránce započal velký rozmach techniky, a nám byl přidělen dvoububnový naviják a školní letouny Pionýr. To bylo také v roce 1953. Na těchto Pionýrech již byli vyškoleni naši známí - např. Karel Vavřín, Antonín Marek, Jiří Jokeš, Jaroslav Vach a další. Tehdejším prvním instruktorem byl pan František Janek, který absolvoval kurs ve Vrchlabí a byl tehdy jediný instruktor II. třídy. Výcvik mladých pilotů se urychlil nástupem pana Pitra do placené funkce - náčelníka letiště. Po delším politickém martiriu jsem i já byl prověřen, složil jsem zkoušky na instruktora /v Brně 21. 03. 1954/, a tak výcvik pokračoval již na dvou Pionýrech. Později ještě přibyl další instruktor pan O. Kutý.